Z neexistujícího deníku aneb den se mnou

Na úvod bych chtěla říci, že dnešní článek bude poněkud jiný - zvláštní. Jiný bude minimálně v tom, že pojednává o celém mém dni, takže dnešní článek je dejme tomu, jako vytržená stránka z mého neexistujícího deníku.

Tak jo, nevím, jak se to stalo, ale mám příšerně přemýšlivou náladu, což rozhodě nepovažuji za skvělou věc. Právě jsem přišla do školy a už jen to slovo ŠKOLA je frustrující. Ale co to povídám, většina vyučujících nám říká, že "nejezdíme do ŠKOLY", ale jezdíme na UNIVERZITU nebo FAKULTU, ale to mi přijde snad ještě horší. Tento, rádoby článek, píšu v osm hodin ráno a píšu si ho ručně. Do sešitu. Do sešitu, který měl původně sloužit, jako sešit na výpisky. Ale nějak to nedopadlo. Něco málo jsem si do něj napsala první semestr, ale teď, ve druhém semestru, obohacuji můj sešit něčím, čemu říkám bohatě nanicovaté kresby všeho druhu. Mluvím tedy konkrétně o měsíci, hvězdách, květinách, vánočním stromku s dárky (ano, teď v květnu), apod..

Právě sedím venku na kuřáckém dvorku, jenž je obkopen naší fakultou. Máme na fakultě dva dvorky - kuřácký (mnou navštěvovaný) a nekuřácký (mnou naprosto neobjevený). Před sebou mám automatove kafe...kafe...spíše je to něco, jako obarvená voda, kterou nazvali KÁVA. Hnus. V ruce držím cigáro, přičemž se ještě zdravím s kolemjdoucímí profesory/doktory kuřáky, kteří si sedají na okolní lavičky nebo jen postávají u popelníků.Ve sluchátkách mi hraje Summertime Sadness od Lany Del Rey - jak příznačné. A je mi zima. Vstávala jsem zbytečně brzy, s dojmem, že musím být na FAKULTĚ brzy, abych stihla přednášku, o které jsem zjistila - až ve škole - že mi začíná až ve třičtvrtě na jedenáct. Tenhle fakt, moc dobře vím už dávno, ale dnešní den je zvláštní. Takže jsem vstávala zbytečně brzy a mám teď hromadu času, který je mi v tuto chvíli úplně na nic. Zapomněla jsem si vzít svačinu. To je další nepříjemná věc.

Když se tak při psaní dívám na svoje dva týdny staré a už hodně odrostlé nehty, je mi na nic. Štvou mě mé vlasy, větrem rozlítané, kulmou vyžehlené - neptejte se, jde to hodně špatně. Štve mě kluk, který si sednul naproti mě a pořád na mě zírá. Štve mě, že jsem si zapomněla vzít knihu, kterou jsem chtěla vrátit do knihovny.

Přesunula jsem se dovnitř, prototože zima a náhlá spousta lidí, která se vyvalila ani nevím odkud. Ježiš, zapomněla jsem si antibakteriální gel, který mám vždy u sebe. Jak se to stalo? 

Na dnešek jsme měli mít připravený pracovní list k básním, které nám byly zadány. K básni, které nerozumím a nemám sebemenší ponětí, jak ji mám uchopit. Obecně básním moc nerozumím. Sakra, nevím, co mám dělat. Mám tolik času. Mohla bych jít vybrat mamce něco k MDM, ale jsem zase u toho. Žádná inspirace. Žádný nápad. Žádná originalita.

O 45 minut později

Rozhodla jsem se jít podívat do Qadria, abych našla nějakou inspiraci. Upřímně řečeno jsem skončila v Dermacolu a vybírala jsem si, krém na ruce. Nakonec jsem si koupila ten samý, jako minule a k tomu ještě mýdlo. Ale jaké! Tak nádherně voňavé, MELOUNOVÉ mýdlo. Cestou jsem zašla do kavárny při divadle Ypsilon a koupila si něco k svačině. Suma sumárum zase 250,- pryč. Mít volný čas, peníze a děravou hlavu se nevyplácí. Za hodinu konečně začíná přednáška, ale upřímně doufám, že se objeví někdo, s kým si budu moci povídat. A také, že jo. Ještě před tím, než přišli spolužáci jsem přišla na zajímavou myšlenku. Co se stane, když neudělám zkoušky? Letím, to je jasné, ale co na to řeknou lidi - kamarádi - rodina? Vzápětí na to jsem si sama odpověděla, že se vlastně nic nestane. Začnu pracovat. Tečka. Pak vyjedu do ciziny. Hotovo dvacet. Jenže to všechno není tak jednoduché, jak se zdá. Když vyletím ze školy, tak to zkrátka doma budou muset překousnout. Jak se tak krásně říká "je to můj život". Uklidnění, že "vysokou udělalo už tolik debilů, tak proč bys ji ty neměla udělat", na mě nepůsobí příliš uklidňujícím dojmem.

Několik hodin poté. V autobuse domů. 

Celý pátek ve škole máme vyučujícího, o kterém si myslím, že je jeden z nejlepších vyučujících, se kterým jsem se kdy mohla setkat. Vyzařuje z něj charisma, radost z práce, sečtělost, nadšení, vědomosti, neutuchající víra v to, že začneme konečně spolupracovat... První přednáška byla pro mě ne až tak zajímavá, takže jsem přesně tenhle sešit, do kterého píšu, obohatila o další malůvky. Mezi přednáškami jsem měla - opět - hodinové okno. Jako každý pátek jsem ho strávila se spolužačkou u něčeho, čemu říkáme oběd a je v tu danou chvíli jedno, co je to za jídlo. Probíraly jsme přednášky tohoto vyučujícího, přičemž jsme si ani jedna neuvědomily/nevšimly, že tento vyučující stojí kokusek od nás a dává si svoji cigaretu. Upřímně doufám, že nás neposlouchal, ačkoli je mi to vlastně jedno, protože jsem říkala samé dobré věci. Další přednáška byla zajímavá, ale příšerně vyčerpávající. Zde se právě projevilo to, že báseň, na níž jsme měli mít připravený pracovní list, jsem pochopila zcela špatně, ačkoli je poměrně jednoduchá. Pravdou je, že nemohu dělat pracovní list na něco, čemu nerozumím. Teď jsem na cestě domů v přeplněném autobuse s mrtvým vzduchem. Skvěle. Už teď jsem ve skluzu, takže stíhat pravděpodobně nebudu zase nic a já tak nesnáším jezdit pozdě. 

Během jedné hodiny od příjezdu na Dobříš.

Pro auto - do obchodu - do druhého obchodu - domů - uplést vánočku - převléknout se - jet ke kamarádce - jet na benzínku - domů. 

Večer. Právě teď. 

Zapomněla jsem se zmínit, že jsem se asi  milionkrát polila. Naštěstí jen vodou. Návštěva kamarádky mi tak strašně zvedla náladu. Teď už pomalu usínám. Mám odcvičenou jogu, ačkoli večer nikdy necvičím. 

Dobrou. 

Silvie