Chybělo mi to tu. Zapomněla jsem. Ale jsem...tu teď.
Přináším 2. díl mého "Z neexistujícího deníku aneb...".
Je rok 2019. Páni. Přijde mi to příšené. Jak se to stalo, že čas tak rychle utekl? Možná jsem jen zavřela oči a vše, co se stalo, se mi jen zdálo. Nebo jsem zase nedávala pozor a svět se schoval za obzor. Možná toho na mě bylo moc, ale nežádám o pomoc. Snažím se hledět dopředu a bubáky nechat vzadu, pěkně za sebou.
Jako každý rok, nedávám si žádná předsevzetí - pokládám to za zbytečnost. Na co si dát nějaký cíl, který vím, že nechci splnit nebo zkrátka vím, že nesplním? Když si budu chtít dát nějaký cíl, tak si ho dám. Sama pro sebe. Co říci dál.
Situace se má asi takhle.
Sedím na židli. V pokoji. Před sebou sešit pln blábolů, které mám umět na zkoušku. Napravo mám diář, diář, který mi připomíná, že nemám moc schůzek, ale moje neschopnost cokoliv udělat je natolik silná, že jen sedím. Nalevo se mi rozsvicuje telefon, protože mi neustále někdo něco píše a většinou je to jen "přikládání polínek do ohně".
Koukám na plápolající plamínek svíčky. Bezmyšlenkovitě. Možná. Možná mám hlavu plnou trápení, možná radosti a možná otázek.
Plamínek plápolá ze strany na stranu, neudržuje směr. Sem a tam. Sem a tam. Jakoby se nemohl rozhodout, jako by plápolal nad spoustou rozhodnutí, jako by byl pln starostí a nevěděl, která cesta je ta správná. Vidím v něm sebe. Sebe teď a tady. Není to už paranoia nebo deprese? Nevím, ale vím, že opravdu nevím. Nepoužil někdo něco takového? Ano, myslím, že ano.
Na otázku "Co děláš?", přeci nemohu odpovědět nic. Vždycky něco dělám. Můžu ale říct, že brečím bez toho, aby se někdo ptal "PROČ?", "CO SE STALO?". Ne, nemůžu. To všichni víme. Můžu někomu říct, že brečím smíchy? Ne, taky ne.. Nastala by ta samá otázka, ale co když na ni nechci odpovídat? Brečím protože chci brečet. Brečím, protože mě něco trápí a musím si to srovnat sama v sobě nebo brečím protože mám šílenou radost a něco mě fakt pobavilo, ale řikat to nechci všem. Kdybych chtěla, dala bych si to jako status na Facebook, aby to všichni věděli.
Plamínek mi připomíná mé tělo. Jakoby to byla bolest a rozmýšlela se, co mě bude bolet teď, jakoby se romýšlela, kde se usídlí.
Ten plamínek jsem já.
Je tohle nějaký duševní stav nebo chvilková nálada? Je mi opravdu dvacet nebo jsem stále v břiše své matky a promítám si svůj život před očima, abych se rozmyslela, jestli budu chtít jít na svět taková nebo maková.
Je zkouškové. Co jsem proto udělala? Pranic. Co z toho plyne? Je mi na nic. Nechápu, proč si pokládám otázky. Možná doufám v odpovědi, ale nepřichází...nepřichází v takové formě, jakou bych si představovala.
Silvie
Komentáře
Okomentovat