Zpátky na zem

Nechtěla jsem si to úplně připustit, ale měla jsem ve spoustě věcech docela kliku. 

Chci dnes mluvit ale o škole, a o tom, jak moje "klikaření" skončilo.

Od základky po střední jsem měla ve všem fakt docela kliku, kolikrát bych i řekla, že jsem si to ani nezasloužila, ale prostě mi to tak nějak vyšlo. Už nebudu rozebírat konkrétní případy, protože babrat se v tom nemá smysl.

Na střední jsem měla šílený problém s matematikou, účetnictvím a s fyzikou - tyhle předměty mě absolutně minuly, neviděla jsem v nich žádnou logiku a nešlo se je naučit nějak nazpaměť, protože vyžadovaly opravdu pochopení. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem ztracený případ, ale pak mi po dvou letech odpadla fyzika, takže mi spadlo jedno břímě (nebudu vám lhát, ale párkrát jsem to měla fakt nahnuté). Jenže jsem měla pořád matiku a účto. V matice jsem si občas škrtla, stejně tak, jako v účetnictví, ale porozumění na nule. Nakonec to všechno dopadlo tak, že jsem odmaturovala. Úplně jsem vynechala tu část, že právě z těchto tří předmětů jsem dostávala permanentní napomínání - ze začátku tedy mamka, protože jsem ještě nebyla plnoletá, ale pak už já, takže jsem rozhodně nikdy nepatřila k jedničkářům.

Pak jsem se dostala na Karlovku. Štěstí? Klika? Náhoda?

Když jsem nastoupila na vysokou, tak najednou všechny moje naděje vyhasly, ale dala jsem se do kupy a začalo to jít. Začalo zkouškové a opět naděje nikde. Ústní napoprvé - paráda. Jenže jsem také zjistila, jaké to je neudělat nějaký předmět (předměty) na poprvé nebo je neudělat vůbec.

Je to úplně stejné, jako tahle fotka: někdo vám dá růži, kterou milujete, ale ta nejdnou vzplane a vy nevíte, co máte dělat. Hodíte ji na zem, když pod sebou máte slámu nebo se ji budete snažit udržet zuby nehty a třeba si ji podaří zachránit?

Tak přesně takhle jsem přemýšlela nad tím, když jsem neúspěšně napsala poslední opravu předmětu, o kterém jsem věděla, že mi nejde. Přemýšlela jsem, jestli se na studium vykašlat nebo jít dál a vyzkoušet to ještě. Nakonec to není jedinný předmět, který jsem neudělala, a přes to jsem se rozhodla to vyzkoušet ještě dál. Nejsem sice pevně přesvědčená o tom, že je vysoká škola zrovna to pravé pro mě, ale dám tomu čas a uvidím.

Takže tímhle jsem vám chtěla říct, že to, že jste celý život klikař nebo člověk, kterému se náhodou podaří spousta věcí, neznamená, že to tak zůstane napořád. Já jsem si ničím naštěstí nebyla nikdy většinou jistá, takže to pro mě sice byl šok, ale ne tak velký, jako kdybych si vším byla jistá a byla bych přesvědčená, že mi všechno vyjde.

Je to pro mě zase něco jiného, tak jsem zvědavá, jak to bude dál. Každopádně bych vám chtěla říct ještě poslední věc, a to: neusněte na vavřínech, pak se vám to může pěkně vymstít.

Silvie