Enough!

Každý máme jednou za čas dny, kdy toho máme fakt dost a podléháme veškerým tlakům okolí, kterým bychom snad ani normálně nepodlehli. Soukromý život zůstává na bodě mrazu nebo je dokonce horší a tak všeobecně je to (já to tak měla) asi takhle:

Ráno před pátou budíček po probdělé noci - ranní rutina - zapomenete si dát doma kafe, takže je to něco jako pomalé a trýznivé umírání - vyjdete před barák a zjistíte, že prší - doma hledáte deštník, který nikde není - jdete prostě jen tak s kapucou - dlouhá cesta do školy s příšerným spolusedícím v autobuse - během té cesty se vybijí bezdrátová sluchátka (skvělý!) - ve škole na vás mluví a vy nevíte o čem, protože tomu nerozumíte - chce se vám spát - jdete si pro hnusný automatový kafe - došly víčka!! - opaříte si jazyk (jupí!) - stávají se vám trapasy - KONEČNĚ cesta domů, tvl - zase narvaný autobus - bez sluchátek !! (to už ne) - nekonečná cesta napůl v zácpě - nasrání lvl. nekonečno - konečně přijedete domů - povinnosti doma - učení na další den - konečně sprcha! - a postel! - další probdělá noc - a jedeme na novo.

Jo, tak takhle nějak to u mě vypadalo. Ze dne na den. Měla jsem toho fakt už dost a přestávala jsem mít všechno pod kontrolou. Už jsem fakt jenom jela tak jako ze setrvačnosti a zvyku. Řekla jsem si, že už dost! Takhle to nejde. Nojo, jenže, co dělat, že jo. Začala jsem s takovou starou, ale dobrou radou: PRYČ SE SOCIÁLNÍMI SÍTĚMI. Věděla jsem, že se úplně vypnout nemůžu, protože přeci jenom, chodím na facebook z jedinného důvodu a to, kvůli škole, (sem tam kvůli blogu taky) to je všechno. Takže jsem nevyvíjela žádnou aktivitu, týkající se sociálních sítí, ale nechávala jsem je zapnuté. Překvapivě mi to docela dost pomohlo. Fakt jsem nic neřešila, dokonce jsem ani neodpovídala na maily, prostě jsem si ho maximálně přečetla a to bylo všechno. Odložila jsem to na jindy. Další věc, kterou jsem začala dělat je to, že, když jsem věděla, že neusnu, tak jsem si dělala věci do školy (se sluchátky v uších), protože to, že bych ležela stejně k ničemu nevedlo (kromě teda nesmyslného přemýšlení o věcech, co by kdyby), tak jsem to nějak využila. Tím pádem jsem neměla tolik práce přes den (mimochodem...nikdy bych neřekla, že mi učení zabere tolik času). 

NESNÁŠELA JSEM LIDI, fakt! Nejradši bych se v ty dny někam izolovala úplně bez lidí. 

Myslím, že za tohle může Praha, protože tam jsou lidé na každém kroku a je jich moc a moc. Asi mi to úplně nesvědčí. Pokaždé jsem se těšila zpátky do naší vesnice, protože tam je naprostý klid, smrdí tam z polí výkaly a můžeš si jít kam se ti zachce - takový příjemný pocit to je. Místo kafe jsem si dělala bylinkový (sypaný!) čaj, protože jsem podezřívala ta hnusná kafe, že mi navozují depky. 

Další věc, teď jsem najela na lístečkový systém, protože jsem zapomínala udělat i věci, které jsem měla napsané v diáři. Všechno si lepím úplně všude a lepičky jsou vždy výrazné, protože jedině tak jsem na to neměla/nemám šanci zapomenout (nebo alespoň teď to tak mám).

Takže zkrátka a jasně. Zkusila jsem zvolnit nebo si alespoň najít trošku jiný režim, který by mi nějak pomohl. Docela se to vyvedlo a já jsem se dala dohromady a tak nějak jsem teď už začala toužit po společnosti.

Moje doporučení pro vás:

1) nechte žít sociální sítě svým životem (alespoň na pár dní)

2) přestaňte napodobovat způsob života někoho jinýho = přestaňte se někomu přizpůsobovat, vyzkoušejte si něco svého

3) spíš čajujte než kafujte, ale nepijte takové ty pytlíčkové srajdy...kupte si normálně sypaný bylinný čaj

4) nestíháte? Ono se to do dalšího dne nezblázní (tohle byste zrovna poslouchat neměli jo, ale na druhou stranu to jednou za čas nevadí)

5) máte stav NESNÁŠÍM LIDI? Tak mezi ně moc nechoďte, omezte to na absolutní minimum.

6) svíčky, víno, postel, ticho - ne, tohle tentokrát není návod na romantiku, ale na to, jak se uklidnit.

Silvie