Dneska jsem byla na svatbě sestřenice a zároveň jsem tam byla dohromady s deseti lidmi z celé mojí rodiny (z táty strany), u kterých vím, že nehraje roli žádná faleš.
Naši jsou fakt dlouho rozvedení a ta část mojí rodiny z táty strany se s námi nějakým záhadným způsobem přestala bavit a to tak, že naprosto úplně, včetně táty. Neříkám, že mě to extrémně a maximálně mrzí, protože lidi, se kterými se z téhle strany rodiny bavím, mi stačí.
Ale proč vám to říkám...Sestřenice mi napsala a pozvala nás na svatbu (mě, mamku a bráchu se ségrou). Nakonec jsem byla jediná já, kdo se na obřad šel podívat a předpokládala jsem, že to bude děsný, když se tam objevím, ale tohle bylo i na mě trochu moc. Měla jsem štěstí, že jsem se sestřenicí mohla mluvit ještě před obřadem, ale když jsem šla do kostela, tak první, kdo mě odchytil, byla babička (táty máma) a po ahoj hned následovala věta JAK O TOM VÍŠ? Tohle mi tak jako dalo takovou facku, že jsem si řekla, že to není možný. Snažili se to asi před námi utajit nebo nevím, ale sestřenice taky evidentně nikomu neřekla, že nás pozvala, takže já jsem byla takové překvapení. Další, kdo mě odchytil (před tím, než jsem si našla taktickou pozici mimo přímou rodinu) byla teta (mamka vdávající se sestřenice a zároveň normální ženská, se kterou se dalo vždycky mluvit) a ta mi řekla stejnou větu, jako babička. Připadala jsem si jako idiot. Měla jsem sto chutí se sebrat a odejít, ale udržovala jsem se v klidu, protože jsem tam nešla kvůli ostatním. Šla jsem tam kvůli (už od dětství nejoblíbenější, nejnormálnější) sestřenici a jejímu manželovi.
 |
No, chvílemi to zas až tak vtipný nebylo, ale no co...Obřad měli krásný a na druhou stranu jsem ráda, že jsem se tam ukázala.
Je toho tolik moc, co bych vám o dnešku ještě řekla, ale znáte to. Nikdy nevíš, kdo to čte.
Silvie
Komentáře
Okomentovat